Coco Chanel kdysi prohlásila, že by si žena měla navonět ta místa, kde si přeje být líbána. Proč jsme tedy "hrací plochu" omezili jen na krk a zápěstí?
Nejspíš se omezujeme poučkou, že po nanesení parfému na místa, kde pulzuje krev, se vůně lépe uvolňuje do okolí. Dávné kultury ale byly, pokud jde o používání vůní, mnohem vynalézavější.
Antičtí Řekové šli dokonce tak daleko, že měli pro každou část těla předepsaný jiný aromatický olej. Olej s růžovými výtažky, odedávna známý jako afrodiziakum, se nanášel na krk, spodní částpáteře a na pupík. Prsa se masírovala hustým palmovým olejem a chodidla potírala teplými a stimulujícími esencemi s výtažky ze santalového dřeva, skořice a hřebíčku.
Podobné postupy jsou zaznamenány v historických zápisech ze starověkého Jeruzaléma, kde si mladé ženy vkládaly do bot kousky myrtových snítek a mazaly si na nohy balzámovou směs. Když zahlédly přitažlivého muže, rychle si vyzuly patu, aby uvolnily vůni z boty a získaly jeho pozornost.
Francouzky v období renesance zase nosily rukavice napuštěné vonnými oleji, které zvlhčovaly jejich pokožku. Parfém měl ale nepochybně zároveň okouzlit každého potenciálního ctitele, který by jim toužil políbit ručku.
Pro gejši byl parfém záležitostí navýsost důležitou, ale zároveň intimní. Gejši se podle tradice nevoněly přímo na pokožku, ale napustily si kimono vonnými výpary, čímž kolem sebe vytvářely auru sladké vůně. Když pak začaly používat západní parfémy, nanášely si je zezadu na krk, což je podle japonské kultury nejsvůdnější část ženského těla. Japonky si parfémem poprašovaly také vlasy, protože se v nich vůně dlouho drží a je cítit při každém pohybu hlavy. Díky tomu, že jsou vlasy blízko obličeje, se žena může stále těšit ze své vůně.
