Tak jako má muzikant hudební sluch, musí tvůrce parfémů znát rozmanité vůně a jejich kombinace. Jeho čich, znalost obrovského množství materiálu a schopnost představit si výsledek v bezpočtu kombinací vůně parfému jsou jeho pracovními nástroji. Parfumerův nos není jen citlivý na vůně a pachy, ale také velmi dobře trénován tak, aby byl schopen rozpoznat, porovnat a použít to správné množství různých složek, aby vytvořil požadovaný parfém. Práce začíná v jeho kanceláři, daleko od laboratoře, lahviček a odměrek, esenciálních olejů a syntetických komponentů. Požadavek klienta musí být přeložen do jazyka vůní, tak aby mohl vybrat komponenty, jejichž vůně má přesný charakter nebo se alespoň podobá tónům potřebným k zamýšlené kreaci.
V dalším kroku se přesunuje do laboratoře a začíná komponovat vůni z vybraných ingrediencí. K tomu, aby byl schopen dosáhnout dlouhotrvajícího a proměnlivého procesu vyprchávání parfému, používá parfumér tři druhy přísad – ty které vyprchávají velmi rychle, jako je bergamot, citron a levandule, ty které mají střední trvanlivost – jsou to většinou různé květinové přísady a na konec ty, které vyprchávají nejpomaleji a proto vydrží na kůži nejdéle, což jsou santalové dřevo, pačuli, vanilka a pižmo. Více o složení parfému v minulém článku Hudba pro můj nos.
V okamžiku, kdy je parfém “na světě“, nastupuje další krok, výběr vhodného “kabátku“. První dojem z parfému je totiž závislý na vizuálním vjemu, jinak řečeno na tom, jak se nám líbí lahvička a celkový obal. Obal je tedy velmi důležitý, protože si často uděláme první dojem pouze na základě toho, jak vypadá, ještě než poznáme vůni. K poznatku, že “nedílnou součástí parfému je také to jak vypadá“ dospěl na počátku 20. století Francois Coty a způsobil malou revoluci v tomto odvětví. Lahvička parfému se stala druhem komunikace, vyjádření a svádění. Její barva, tvar a design podporují danou vůni, předávající nám parfumérův vzkaz.
